Byl Valdštýn k spánku připraven,
s ním hvězdář ještě bděl.
„Jsem chor, můj Seny; smutný den –
hvězd význam se mnou sděl!
Co dí?“ – „Jen chvilku času přej.“ –
„Nuž?“ – „Zlá je dnešní zvěst;
na komorníky zavolej
a rapír sevři v pěst.“ –
„Kde Ilov, kde můj strážný roj?“
„Těm družkou ještě číš –“
„Slyš! Hluk!...“ „Svár stráže...“ Ne, to boj,
zda zbraní neslyšíš?
Vzbuď družinu, spěš!“ „Kvapím již!...“
V tom Butler vrazil v sál.
„Aj, Butler zrádcem?“ „Ty’s jím spíš!...“
„Co chceš?“ „Bys život dal!“
„A proč? „Chceš v Čechách králem být
a s Švédem jsi se shod’!“ –
„Já?... Trčko! Kynský! – Kde můj lid?“
„Ty jsem už dříve bod’!“
„A kdo tě poslal?“ „Císař!“ „Lžeš!“
„Nač spor?...“ „Mluv!“ „Deveroux, v před!“
„Pryč!“ „Bodni, Deveroux!...“ „Jak se hneš!...“
a Valdštýn čepel zved’.
Leč neťal; partisany hrot
vnik’ do prsou mu v ráz,
a Butler v smíchu děl: „Už skroť!“
a druzí: „Teď nám snáz!“ –
Vzkřik’ Seny, když se navrátil:
„Ó jaký děsný zjev!“
a hrůzou samá slza byl,
a Valdštýn samá krev! –
Vrah hojné statky darem vzal,
a císař za tu věc
mší do tří tisíc sloužit dal,
leč klidu neměl přec!...