K obzoru slunce se kloní
za dálné hory vždy níž
a tiše, dojemně roní
krev zlatou v mořskou říš.
Na srdci červené růže
má tajemná hloubka vod
a vzdychá, vábí a láká
a zve; ó znám ten svod!
A za noci hrdélník čárný,
hvězd skvostem zářivým,
na šíji zdobou si věsí
a šepce: „Spěš, buď mým!
Co vidíš, tvým bude všecko:
těch démantů skvostný roj
i zlatorudé ty růže,
jen s mým své srdce spoj!“
Nelákej; nevěřím, moře!
Znám tvoji měnivou lest;
tvá krása, tvůj jas – tvá láska,
tvá hloub – jak sláva jest.