Vábení.

Přijď za noci, moje milá, v rybákovu chýš, nežli sedne slunko ze dne

v horstva tajnou skrýš; v čarolesku spatříš stezku, vodu, vrchy skal,

jak by kolem širým polem zlata nasypal. Přijď do loďky v rákosině

na lazurný Váh, v čas ten vezdy zlaté hvězdy tančí po vlnách;

měsíc svítí na rokytí i bohatou šeř, a blíž v křoví

sladkoslový slavík zpívá, věř! Přijdi k ránu, duško moje, přijdi ale skor,

než z těch očí slunka skočí zář na čelo hor; nepřemítej,

v raz přivítej – mnoho uvidíš, i pod snětí pro své děti

pěnkavčinu skrýš. Přijdi, v jelších češe víla zlatoskvoucí vlas; dřík i líčka

ta ženička koupe v zdroji krás; z toho věru ti naberu,

sáhnu v prohlubeň, na okrasu tvého pasu dám ti zlata žmeň.

Přijdi, pipišenko plachá, sám chci loďku vésť, v tmavovlasé jelše zase

nechám proudem nésť; pod větveli pak jsme sjeli, jejich perel jas

kadeř skryje a kol šíje utulí se zas. Při lekníně zapražených

spatříš vážek šest, ty na listě pevně, jistě vílu musí vést;

i rusalky šplouchať z dálky spatříš s úžasem, zlaté kačky,

charapačky, plouti tam i sem. Přijď, má milá holuběnko, počkám na tě, spěš!

za kalúpkem s rudým vrúbkem pérečko mám též. Nechť by chvíli

rozpustilý větřík vál, ztlum žal, vlas jak z lenu oviň v plenu,

by jej necuchal. Přijdi, moje malučičká, ale přijdi v čas, pokud v paši

na salaši ohník neuhas’, pokud zlatá lenka chvátá

v trávu, květy, mech, dokud jíva chvěním zpívá, přijď a všeho nech!

Přijdi, hřích by to byl věru, abych nezjevil, jaké švárné, miločárné

kvítí jsem ti svil; klinčok s růží v něm se druží, s blišťkem plesnivec,

ba i kresu něco nesu, že až milá věc. Příjď, křepelko, nezdráhej se,

nebuď taký bloud, zlatpenízky, ovsenísky, v zátoce má proud;

přijdi tedy na ohledy, budu v loďce sám, a ret v úška

ti pošušká vše, co v srdci mám. Přijď, andílku, okouzlí tě každičký ten zjev,

jiskra s očí v srdce skočí a zhárá ti krev; tam pod lazem

kněžnou razem v zář se oděješ, a v kraj světa bude seta

naše láska, spěš! –