Na stráni do chládku jsem leh’
a děl jsem teskliv trochu:
Už lásky nech a zpěvu nech
a zmoudři, starý hochu;
jdi, vezmi bibli do rukou
a zbožně v chrámě klekni,
což méně v klidu šťastni jsou,
kdo činí tak? No, řekni!
Ba, věru, věru, přemýšlím,
proč toulky jsem měl sudbou,
však sotva že tak k sobě dím,
jdou mimo ženci s hudbou;
tou procitl zas písně tón,
jež dávno v mysli spala,
i zazvučel mých ňader zvon
a krev má zajásala.
Jak střela jsem se z mechu zved’
a ruku tiskl k boku,
vždyť zázrakem jsem zmladl hned
též aspoň o sto roků;
nuž, za životem; nemám strach,
hruď znova výskat může;
a je-li trní na cestách.
jsou na trní též růže!
Těch do kytice natrhám,
ať duše má zas výskne,
a na bujná je prsa dám,
nechť znova krev z nich tryskne;
nechť nachu toho záští v plen
víc nežli ondy skane,
už nelze jinak; v život ven,
ať, co chce, juž se stane!