V zemi to duní.

U Lipan dobojován boj, tvář slunnou v krvi zhlíží den, jeť Táboritů zbitý voj po dálném poli rozplašen

a tísněn, tepán odevšad; prch’ Čapek s jízdou, Prokop pad’... V zemi to duní! Noc křídlem černým kryla zem,

bouř přidusila zbitých vzdech, chlad rosy v pádu léčivém žár siných mírní na ústech, a šepot vroucích modliteb

se mísí v koňských kopyt tep. V zemi to duní. Za noci, kady průhon ved’, houf jezdců nese ručí cval,

jim na běloni uprostřed muž jako by jej ukoval; kůň bujný tepe podkovou, a jezdec hlavou kývá svou.

V zemi to duní! Kdo jest? Aj, velký bitev pán, kněz Prokop, kruté smrti plen; on mrtev na kůň přivázán

jest druhy s pole odvážen; jej nesmí lstivý Bořek mít – jdou potají ho pohrobit. V zemi to duní.

A jezdci jedou z pole ven a skáčí s ořů Brodu blíž, a kopou hrob – či je to sen? – a v hrobu Prokop s ořem již,

jak v boji by’, vojsk českých pán, a šišák na hlavu mu dán. V zemi to duní. Hle, v ruce nahý stkví se meč,

hruď kryje krunýř s kalichem, jak zvykl ondy řídit seč, od nepřátel svou čistě zem; a měsíc mdlou mu vrhá zář

na černý vous a bledou tvář... V zemi to duní. Kůň smutí, nehýbe se kůň, a četa jezdců opodál

kol obstupuje drahou tůň; hruď stesk jim svírá, vzdor a žal a pějí: „Boží bojovník všech žalů smrtí reků znik’!“

V zemi to duní. A šišákem, hle, každý muž v hrob vůdcův sype černou prsť, a zas! Koňových plecí juž

ta hlína kryje lesklou srsť; leč neřehtal, jen hlavu vznes’, jak spěl by s jezdcem do nebes... V zemi to duní.

Vždy nová píle, šišák pln, zas vysypán a pln je zas, prsť množí se jak příval vln, a jáma ztrácí se jak čas,

již sáhá hlína jezdci v týl – teď svit jej v posled pokropil... V zemi to duní. Rov srovnán; půda jako stůl,

leč nestal v práci s rekem rek, vždyť jejich díla teprv půl; hrob valem roste v pahrbek a vypíná se výš a výš;

jest mohylou... Půl noci již. – V zemi to duní. A na mohylu zasazen všem v pamět: vůdci, Sirotkům

je mladé lípy útlý kmen, by zdobil předrahý ten chlum. – V šíř lípa teď se rozkládá a rov svým snětím ovládá –

V zemi to duní. Té o mohyle praví lid: „Když kvete bujná lípy snět a měsíc kraji světlo skyt’,

lze na těch místech uvidět, jak jezdec s lesklým šišákem zří k české země úhlům všem... V zemi to duní.

Pak objíždí svou mohylu vždy úžej’, až se ztrácí v kmen. Ztad přijde Čechům v posilu, až svitne pravý čas a den,

na ukončení těžkých chvil, a dobře bude! Čas by byl! V zemi to duní.