V zamyšlení.

V zamyšlení stál jsem blíže Basiliky, různé upomínky srdce rozháraly, na vrcholu brány k skvostné Mercerii10) kovoví ti obři dvanáct odtloukali.

Z nitra srdce mého, v myšlenkách mých skryté postavy vystouply z dávné, z dávné chvíle kolem hemžejí se, kryty zlatohlavem, a kam oko hledí, slavnostní je píle. –

A na štíhlých stěžních vidím prapor trojí, trojí stkvělý prapor volně větrem vláti, na každém tré znaků – království tří kleslých Morei a Kypru a Kandie státi.11)

V chrámě milé zpěvy, varhan zvučné tony libou vůni myrhy k nebi sprovázely a benátské zvony v souzvuk spojily se, kterým po Adrii družně v dálku spěly.

Z nádherných a skvostných budov, okrášlených čarokrásné něžné pohlédaly paní, do paláce dožů spěli senátoři v purpuru a v drahém zlatém krumplování.

Žebrák, lodník, šlechtic ku břehu pospíchal tam, kde loď ta zlatá, Bucentoro stála,12) která zlatým leskem předčiti chtíc slunce dvě stě silných ramen k plavbě ukrývala.

Dože v předu lidstva na palub vystoupil, roh pak Benediatův pokrýval mu hlavu13) a benátský národ svobodě a lidstvu po třikráte hlučnou provolával slávu.

Plynula loď zlatá k břehům krásna Lida, pyšného by dože s mořem zasnoubila, aby ruka jeho prsten posvěcený v onyxovém pouzdře v mořské hloubce skryla.

Množství přenádherných loděk s dožem ploulo, který přioděn byl slávou vyšší krále, Adrie pak krásná v modrojasných vlnách ženicha a pána tiše nesla dále.14)

Zamyšlený stál jsem blíže Basiliky, zvony mřely, tichly, lid se ztrácel, ztrácel, já jen ranním sluncem k břehům jsem pozíral, žel, o žel! a zpět se nikdo nenavracel. – –