V tůň zvučných snů se moje duše noří
a proměnou se vznáší – živý vzdech –
zář oka plá a vzmáhá se a hoří,
slz krůpěje jí planou na křídlech;
výš touží, výš, a divná krouží kola,
chce prchnout’ z dusných světa končin těch,
leč dítě mé ji teskně zpátky volá.
A žalná duše rázem zpět se vrací,
jak za večera bledý hvězdy zjev,
a krůpěj po krůpěji s křídel ztrácí:
to rosa jest mých snů, můj žal a zpěv –
a klesá níž a k dcerušce se shýbá,
k té outlé chudobce, jež má je krev,
a písněmi zář její stopy líbá.