Kde k bokům skal les černou rukou sáhá,
v němž lačný dravec za rána se budí,
jak velká rána v prsou samovraha
sluj smutná zeje na samoty hrudi.
Vše ticho kol, strom hlavou nezakývá,
jen času tajný proud ti v uších čiší,
v mech žlutavý se ještěřice skrývá
a ztrácí se v té nerušené tiši.
Stesk nezdolný tě svírá do náruče
a na ústa i na čelo tě líbá,
a tvoje srdce ustrašeně tluče
a tvoje hlava na ňadra se shýbá.
Něm, umdlen sedáš na skal útes šedý
a v zapomnění zíráš v rokli tmavou,
kde mladý přítel vzdechl naposledy,
než spatřil jsi jej s prostřelenou hlavou.
A když tak dlíš, zrak chví se, hruď se bojí,
a vlažná vláha z podbrví ti tryská,
a vidíš jej, jak zas v těch místech stojí
a paží zkříženou si prsa stiská.
A smutnější je samota než prve,
mlh příkrov v temnou šeď vše skrývá snětí,
a v rudém listí krůpěje zříš krve
a nad hlavou tvou lačný ostříž letí.