Z Podhradského týnu
cestička se stáčí,
vede lesem k mlýnu,
a mně tady k pláči;
skrýš to mého děda,
Českých bratří druha;
oko pálí, běda,
pěst se svírá tuhá!
Hle, hvozd vůní spilý
důl ten v náruč vine,
a zpěv ptactva milý
do srdce se line;
však kde Bratří asi?
ptám se, dudák chudý,
žalem vlhnou řasy,
steskem kvílí dudy.
Zde bývali skryti
před zbojnickou sběří, –
dosud krev mním zříti
na trávě i keři; –
otvorem těch vrátek,
po zpuchřelém prahu,
přišel nedostatek
v stopách cizích vrahů
O jak mě to jímá,
ve světničce prosté!
Všude před očima
zjev mých otců roste:
vidím bledé líce,
jak se k bibli kloní,
a zpěv víc a více
z hloubky duše zvoní.
Vidím, jak se modlí,
s čelem samé rýhy,
jak jim kati podlí
loupí svaté knihy;
jak jim chýše pálí,
ničí skrovné zboží,
jak jich knězi v skály
kryjí Písmo boží.
Smutno, žalno tady
ubohému vnuku!
kudy chodím, všady
na hruď tisknu ruku;
smutně se to zpívá
v rozvalinách štěstí;
proč jen píseň zbývá,
proč jen holé pěsti?
Za to duch se vznáší:
vidím, Čeští bratří,
myšlence jak Vaší
dálný vesmír patří;
nechť vám hlava klesla,
přec mohutným letem
krouží Vaše hesla
šírošírým světem! –