Na klíně samot, ňadrech lad,
vždy mír v mou tesknou duši pad’,
a jdu-li dumnou lesní mýtí,
vždy myslím si, že se mnou cítí.
Mně protiven je hluk a ruch,
spíš v samotě je se mnou Bůh
a dotýká se mého čela,
až zase dítětem jsem zcela.
Tu mého srdce plachý sen
zas rozvíjí se nerušen,
a z nitra duše hněvu prosté
mých písní polní kvítí roste.
A přál bych si, bych v nitru skal
kdes prostřed lesa v hrobě spal,
kde Bůh by jenom s nebes výše
zřel milostivě do mé skrýše.
By ten, kdo rád mě ondy měl,
kde spím, o místech nevěděl
a v snění hlavy neuklonil
a v žalu slzy neuronil.
By mimo kráčel vesel dál
a netušil, že zde bych spal,
a šedý pták, jenž v houšti zpívá,
že má je duše žalostivá.