Stranou v sadě bujná tráva
kyprá, svěží nad brčál,
choré děvče z trávy vstává,
matce na hruď hlavu dává.
„V hlavě stesk mám, v srdci žal.“
„Co s tím pláčem v žití máji?
Zavaž hlavu – přejde tíž –
šatem s písmem na pokraji,
milého, jež jméno tají,
s rudým květem v rohu, víš?“
„Běda, máti, nemám šátku;
prala jsem jej ve splavu –
dala jsem jej holoubátku,
zrozeňátku, nekřtěňátku,
pod strom tajně pod hlavu!
Hynu; vždyť se neotázal
po mně; tož můj šátek zas
vraťte mu, jenž vraždit kázal
děťátko, by srdce svázal,
za krátký mu pukne čas.
Na stinadla – na smíření!...
Dejte zvonit, dejte hrát –
lepší věru časné mření,
nežli věčné...míru není!
S Pánembohem nastokrát!