V ŠACHY.

Král Jiří mysl pochmurnou si rudým jasní vínem, zlou ráno přinesli mu zvěst pan Kostka s Viktorinem.

I přechází a nemluví a sedá, k sluze pravě: „Jdi, chce-li v šachy hrát můj host pan biskup z Vratislavě!“

A hráli. – Nemůž k předu král a vázne: „Ej, den klatý! Víc na mne, Košte, dotíráš, než Pius, otec svatý!

Tvůj biskup běhá sem i tam, již zrejdil všecka pole, dnes, věru, prchám napořád jak Sigmund z Nikopole.

Vždy nějakou mi strojí past ten nájezdník tvůj s mitrou, tu zjevně, tamo úskokem, tu s úlisnou a chytrou.

Vždy láká mne, vždy nadbíhá a klame povždy stejně, jak činil ondy otec tvůj, pan Oldřich na Mejdštejně!

Tak obehnán jsem nebýval snad v žádné ještě seči – již zase křižuje mi plán a nutí mne k své léči.“

„Ba vázneš, pane, tu i tam, již drábstvo mé tě víže...“ Však nedohráli; do komnat všel Minstrberský kníže.

„Slyš, otče, nový Říma pych zas celou Prahou třese, pan legát Rudolf do bran vjel a v bulle kletbu nese.

Zas jakýs nový pergamen, jenž českou volnost váže, jímž v Tiberský prý Babylon ti papež jíti káže.

Před Prahou v černém hnízdě kdes ti ptáčkové se sjeli, co nesou, církve advokát jim slátal, Baroncelli.

Zve ovcí tě v tom prašivou, však znáš, jak hlupák žvaní a slintá vším, co na jazyk jed přináší mu maní.

Dnes večer ještě přijde k nám, ten legát církve Páně a Dürster s ním a Tempelfeld: sup bradák, výr a káně!“

„Nuž, Viktorine, Kostko, spěš, ať hosti přivítáme, a pravdě zrak než vyklinou, v klec pěkné ptáky dáme.

Ty, pane Jošte, prozatím pij mělnické, to tráví, a pro tlusté to pravý lék; pij na své i mé zdraví.

Neb zbožně jiným pro příklad se modli z breviáře, vždyť, Řím co páše na Češích, víš od Landy už lháře!“

A šel. – Pan legát králi vstříc jel z malostranské věže... „Aj, co mi neseš, pane, mluv?“ „Viz, bullu od papeže!

V ní kletba blesků pekelných a sirnatého dýmu, ty stihnou tě a celou zem, když nevrátíš se k Římu!“

Král Jiří vážnou mračí tvář: „Aj, pěkné to jsou zvěsti!“ a Kostka: „Mám snad polehtat je mečem, jejž mám v pěsti?

Ó, svatý Jene Kostnický! Kdo vládcem v české říši? Má Jiří král snad vykonat, co Eugubové píší?

Dřív Piův Fantin utrhač jen hlavu zhanil naši, teď chabý Pavel bullou nám už všecky země straší! –

Či máte ďábla kanclířem, že neřest vám je svata? Vždyť zrušili jste přísahu a vzali kompaktáta!

Svěř legáta mi, pane můj, jenž k nám jak had se plíží!...“ A statný Kostka pohněván na římské posly shlíží.

„Ó, přenech mi je, pane můj, svou hlavou tobě ručím, když jedné ctnosti církevní těch kněží nevyučím.

Věř, v pokoře je vycvičím, snad také trochu v postu!“ Král usmál se a hlavou kýv’ a domů spěchal s mostu.

„Nuž, páni!“ Kostka na to zas, „ten závitek svůj sníte, a ne-li, dobrá, zde je most, zpod Vltava, jak víte.

Buď jíst, buď pít! S tou bullou zpět vás nepustíme domů, tož rozdělte si pergamen a rudou pečeť k tomu!

A snězte motouz s pozlátkem, kde schránka z cínu visí, by nemusily hlodat je i vás snad vodní krysy.

Spěš, rudý legáte, už spěš, a vy dva černí, s chutí, nač talířův a nožů vám a vidlic k nabodnutí?

A hodláte-li připíjet, hle, Vltava jak čista! Leč s bullou nepustím vás dál, to věřte dozajista!“

I zachvěl posly náhlý strach, hned každý něco béře a všickni jako při hodech se dali do večeře.

A tužili se zas a zas, víc, nežli děti světské, jak kdyby jedli murény a pili ,Orvietské’.

Nic naplat vzpírání a hněv při nádherném tom stolu, kdo nechtěl, pod most Viktorín mu ukazoval dolů.

I pojídali... Zaplať Bůh! Už bully na kahánku, pan legát pečeť červenou, ti druzí snědli schránku.

A požito a zažito – Zle rudé tváře zbledly; ký div, vždyť síru pekelnou a černou smolu jedli!

Zkad přišli, pospíchali zpět. až Vratislav je skryla; nic nezbylo z těch jejich bull, jen v lidu pověst zbyla*). –

Jošt zatím popíjel a král, když vrátil se, děl: „Brachu, tvůj nájezdník mně chystal past, teď táhnu já – jsi v šachu!

To jediný byl ještě tah. Dost! Ted hněv spláknem vínem...“ A smál se biskup, smál se král i Kostka s Viktorínem.