Skal rozvaliny teskní v lese,
kam zpěvný pták se zřídka nese,
chtě v hnízdo mechu nasbírat;
tam za večera chodím časem,
bych vyplakal se zvonu s hlasem,
jenž utíká sem umírat.
Tvář perlí se mi ze slz vláhy,
až usměvavý s hvězdné dráhy
v mé srdce vkročí mládí sen;
květ růží v klíně se mu množí,
a když mi jeden na hruď vloží,
jsem vůní jeho opojen.
I voní to a zní a zvučí,
a duši vábí to i mučí,
až oči zaslzí mi v ráz;
co jsou ty květy čarných zvuků,
jež v radost mísí hořkou muku,
co za tajemný div to as? –
Je slunných chvil to pestré kvítí,
jež rozházel jsem ondy v žití
do zablácených cesty rýh?
Či zlaté písně jsou, jež kradí
mé vzlykající zpívá mládí,
z chvil ráje dávno ztracených? –