Děti se rousaly jarní rosou
v strakatých sukénkách nohou bosou;
ta moje dceruška s nimi v kole –
Bože, jak krásně dřív kvetla pole.
Z brázd letli skřivánci, letli k nebi,
třásli květ písniček v dětské leby,
a malá srdíčka plna citu
s ptáčaty nesla se do blankytu.
Ta moje dceruška s nimi taky,
hvězdami svítily její zraky,
s jamkami na líčkách, s malou bradkou
skřivánkem zpívala píseň sladkou.
Domů když přiběhlo moje zlato,
radostí tajemnou bylo jato;
tisklo mne, líbalo: „Tatínku, věz,
s ptáky jsem letěla do nebe dnes!“