Smutno v horské skrýši naší,
hlad nás ze dne ke dni straší,
pokoj nedá,
chýšku hledá,
na zpuchřelé prahy sedá –
bez huniska, bos.
Marně v skal se tulí rokle
chaloupky ty na prach zmoklé,
nový míti
na ukrytí
širák chtějí z Váhu sítí
na hlavěnky vrch.
Bouř – ten beťár podnapilý –
přikvačí k nám každou chvíli,
silou mrhá,
skály svrhá
a těm chýškám širák trhá
krutá jeho pěsť.
Rozhněvaně na vše strany,
houká svoje na burany,
pántě chasy
zapíská si,
až se sosnám ježí vlasy,
hlavy kladou blíž.
Hned tu rázem v strašném křiku
kvačí četa seveříků,
k pláni bočí,
z těch vír skočí
a nad hlavou divě točí
ostrým fokošem.
A tu chatku přeubohou,
slabých bočků, slabých nohou
k tanci chytá,
zvedá, zmítá,
že rub chudý v cáry lítá
bědně tam a sem.
Jinovec jen časem k ránu
přijde chatkám na obranu,
zve zlou chasu
do zápasu,
zvedá, zchytí kolem pasu,
o zem tříští v chvat.
Pokáceni, porubáni
plazí se ty vrazi k stráni,
po průlomu
spěší domů
a zvou bouři s četou hromů,
aby je šla mstit. –
Ach, zde jenom slz je vele,
nelahodno, nevesele:
k horské strouze
belhá pouze
o berličkách chorá nouze
tajně umírat.