Na divých vlnách loďka se kmitá;
v propasť se kácí, na horu lítá,
zhlcena, pohřbena opět se jeví, –
jaký to strašlivý buřanů vztek! –
K sedátku spoutána postať je děvy,
u vesla bůh-li to, nebo-li rek?
Loďka se kácí, točí a páčí,
kvasivou pěnou tonoucí máčí;
šelmy vln stále vzrůstají těly,
děsný jest jejich chomolný řev,
na vzájem jakoby zničit’ se chtěly,
bijí se úlomy stěžnů a dřev.
Budí se Eva; z lodičky klína
v modlitbě ruce k nebesům vzpíná.
Nelze se modliť. Volá a křičí,
na Šašu hledí zděšený zrak;
nadarmo v lodici zvedá se, tyčí,
na rtu hlas chví se, jak raněný pták:
„Proč v mdlobách spoutal si mě k člunu,
jak vítěz raba na svůj vůz?“
„By nepohřbil nás v temném lůnu
vln děsný splav a nával hrůz!“
„Zdaž vyváznem’ z těch strašných hrobů
a vrchů vždy se bořících?“
„Svůj život dám, bych pro ozdobu
měl tebe, drahá, ňader svých!“
„O běda! Duše má se leká
tvých slov; tvůj zrak je jisker pln!...“
„Mé nitro hoří, plane, čeká,
že budeš mou, až zniknem’ vln.“
„Tvou nikdy!... Jeho jsem i v smrti!“
„Pak zhynem’; řeč tvá hruď mi drtí...“
„Ať zhynu! Jeho chci jen býti!...“
„Tož za dva dám své plané žití!“
Znova a znova nadlidskou prací
vesluje Šaša – jeví se, ztrácí,
v doly se kácí, na hory nese,
v zápolu hrozném klene se sval;
lodička puká, ňádro se třese, –
na brala nový příboj je hnal...