V podzim jsem tě poznal
při vázání žit,
paprsek tvých očí
do srdce mi slíť;
od té doby bloudím
v polích jako stín,
skonejšit mou hlavu
může jen tvůj klín.
Divnou žalost podzim
do srdce mi snes’,
jsem jak v listopadu
rozteskněný les;
v pustých skalách těkám,
se mnou vzdechů roj;
poslouchám, jak v roklích
horský pláče zdroj.
Ustává zdroj skalní
v teskných žalostech,
když naň roztoulaný
bílý sever dech’;
chlad jej ukonejší
v křišťálový sen,
ale moje žalost
vyrůstá co den.
Juž mi z očí tryská
stále víc a víc,
zhynu, nevyjdeš li
srdci mému vstříc;
nedáš-li mi okřát
z vnad svých sladkých vín,
na svůj nevezmu-li
šťasten tebe klín.