Les purpurový obléká si šat,
tak hrdě čekat odhodlal se smrti,
až věčný onen chladný světa kat
pojednou všecku krásu jeho zdrtí.
Už přichází, a veškerou svou silou
vydýchá smrt až zachvěje se les,
pak polodivý s povětrnou vílou
hned lesa kol, hned v lese křepčí ples.
A rychle znova vyšvihne se výš,
i kloní les svou poloschladlou hlavu,
a v zastenání koruny své tíž
pokládá smrti největšímu právu.
I purpur jeho v divém víru klesá,
ač rámě jeho prostírá se šíř,
podzim jde dál, a všecko s sebou nesa,
svůj bezcit jinde staví na pranýř.