Buk s břízou v starém parku stojí
blíž sebe, plesa opodál,
sněť se snětí se družně pojí,
jak králové by, ženě svojí,
dal ruku hrdopyšný král.
Však mezi nimi v slunném jasu
sem tamo lítla hejna much,
jež lstivě k podzimnímu kvasu
při pestrých pěnkav zvučném jasu
ven vábil rudých listů vzruch.
To pavouk zřel a čilou pílí
tam roztáh’ hedváb sítí svých –
druh byl to neobdobně stylý –
jež v podvečerní byly chvíli
již plny mušek kovových.
Když z červánků den vzcházel nový,
stkvost duhy v pavučinách tkvěl
a zdobil sítě pavoukovy,
a pod sdružených stromů krovy
mdlý stehlík mrtvým muškám pěl.