Parkem prohání se chasa mladá,
střemchy květ jí v rusé vlasy padá,
s hlavy dolů pod nožky jí prší –
ze rtů smích a z očí jiskry srší.
Děvuška, jež po cestičce kráčí,
to můj svět, jenž Bůh mi žehnat’ ráčí,
s čela stírá vlásky jako z lenu –
tak jsem nejprv spatřil též svou ženu.
Hlavičku má jako makovičku,
rtík se chví a ruměn plane v líčku,
všecko křičí, ona s ptáků směsí
moji jarní píseň cukruje si.