Kleje Maďar, šable brousí,
šibenice staví
srdce jeho – zřídlo jedu,
z něž se bědstvo hlaví.
Nepoléhá, duší jeho
stálé plovou mraky,
pánem je a přece věčný
strach má před Slováky.
Stejná práva nechce dáti
duše jeho skoupá,
chuďas, sám se věčným strachem
na čakanu houpá.
Slovačině dává kladky,
hrůza kladky střeží,
jeho duše však v nich dávno
ukovaná leží.
Jej, Slováci nad ty vrahy
volní jsou, nechť v prachu!. . .
Vědíť, že ty čudské hrůzy
zmetkové jsou strachu.