V zlém úpalu jsem došel kraje,
kde v jedlí plášť se choulil chlum
a ve hlubokých lesů taje
mne ručejový lákal šum;
jak milo, volno kolem všade,
klid přede mnou i za mnou klid,
jen podál ze březiny mladé
lkal pták, snad ostříž druž mu chyt’.
Zde v kyprém uhostiv se mechu
pod hlavu ruku jsem si dal,
a ve kvetoucí právě lechu
zrak badavě se zadíval;
hle v kalíšku, jak v rakvi dítě,
byl mrtvý motýl, outlý druh,
snad skryl se tu, kdy na úsvitě
déšť bičoval mu rodný luh.
A zamyšlen jsem sklopil zraky:
co život lidstva – život můj?
Proč u přírodě ruch ten všaký?
V tom pohnula se stromu chvůj
a s jeho větve v tuže dobu
pták slétnul k leše v nízký vřes,
v ráz motýlka chyt’ hrotem zobu
a mladým do hnízda ho nes’!
Já vzchopil jsem se, zvěděv dosti,
proč lidstvo vše, proč já zde jsem:
člen kdyby chyběl u věčnosti,
zda bude řetěz řetězem? –
Kéž tolik jen jsem svému lidu,
co motýl, jejž nes’ v hnízdo pták,
a v srdce ruchu, v lesa klidu
ret chvěl se mi a vlhnul zrak.