Ó Bože! dítě mé, Tvůj otce chor,
na srdci leží to jak spousta hor
a těžká, v dumách sesivělá hlava
den ke dni víc a více postonává.
Vše jinak, nežli přál jsem, doufal kdys,
čas krutý v měkké srdce mně se vhryz,
hruď prahne, hoří, vetchá lebka zebe,
vše, vše bych opustil rád, jen ne Tebe.
Svět nevlídný se divně na mne mstil,
že málo jsem mu žil a mnoho snil,
teď touha v srdci vadnoucím si hoví
a za jonáka mstí se na starcovi.
O buď mým strážcem, blažené mé dítě,
by hněv a vzdor mne nelapily v sítě,
by klid a síla v různých klamů tísni
mne zbyly aspoň pro útěchu v písni.