Nehoda a Starost
Tobě na práh sedly,
divné rozhovory
z noci na den vedly.
Starost hovořila:
„Což jsem lapla hbitě
toho ve světnici
v šedivé své sítě.
Z rodné síně v život
hnala jsem mu děti
jako jestřáb ptáky
ze zlatého setí.
Za dne bušily mu
na hruď moje pěsti,
v noci zaháněly
spánek od pelesti.
Lítost rozmanitou
v ňadra jsem mu lila...
a co, milá družko,
ty jsi učinila?“
Hovořila druhá:
„Povím krátkým slovem:
Dnem nocí jsem bděla
nad tím jeho krovem.
Plenila jsem pole,
bravy, skoty bila,
na štěpnicích jeho
bouři rozlítila.
Jeho dětem nikde
nedala jsem vláhy;
všem jsem pohatila
pěšinky i dráhy.
Ale marně všecko!
Na té jeho skráni
leskne se mu přece
mír a požehnání.“