Suť na Zbraslavi v prvý chrám zas přebudoval sen, v něm Zikmund v příval myšlenek a dum je pohroužen.
Zří na oltář, kde s Ježíšem byl milec Páně Jan, jenž Mutinovým uměním byl v zlatě malován.
Když na obraz se zahleděl, dvé známých poznal hlav; ten zlatovlasý Jan byl on, ten druhý Váceslav.
Však Janova se mění tvář, a líbezný dřív zrak se nítí světlem příšerným jak blesk, když trhá mrak.
Vlas rudne, líci roste vous, zášť siným trhá rtem, Jan s tváří dříve lahodnou – je zrádným Jidášem.
A na bratra svou šklebí tvář: „Lid má tě bohem, viď, leč, chceš-li podmanit si svět, mým příkladem se řiď.
Kdo překážkou ti, toho znič – hleď na mne přec, ať zvíš – hruď dýkou jemu poceluj...“ a bodá bratra již.
Vzkřik’ Václav; z ňader vyrval hrot, a z rány na oltář trysk’ krve purpurový proud i v Zikmundovu tvář.
Chrám chví se, Zikmund polekán chce z dveří jeho ven, leč temnou hrobkou – žalářem – je náhle obezděn.
„Kde jsem?“ „Aj, Siklošský to sklep,“ dí při okénci stráž, „tvým pánem magnát: vůdce tvůj, bán Gara Mikuláš.
Tam v koutku plesnivý máš chléb a vedle vody džbán. Tak zemězrádce vězní Kont a statečný náš bán.“
A v prostřed koby ustrašen dlí Zikmund lidem klat, vous jeho zcuchán, zježen vlas a roztrhán je šat.
Skráň plesnivou i vetchou hruď mu klove útrap roj; i sténá, volá... Marný hlas, a marný každý boj!
Však hle, kdos rozvaluje zeď a zrakem jasní noc, toť vražděný dřív Václav sám jde bratru na pomoc.
A z koby spoustou rozvalin zas bratra vede ven, kde oděného v zlatý plášť jej líbá jarní den.
Však Zikmund sotva svoboden v ráz vášní znova vřel; když kolem skrání bratrových skvost otce Karla zřel.
„Můj,“ volá, „můj je klenot ten,“ a s hlavy mu ho strh’ a ranou v prsa bratra zpět do temné koby vrh’.
Vzkřik’ Václav. Zikmund procit’, vzdech: „Teď úzkosti jsem prost, kéž tomu snění jednou přec lze dračí sroubit chvost!“
Však nelze; znova spánkem dán je strachu za kořist; co na kužel dal první sen, dál druhý jal se příst.
Cookies on Poetry Cove