Ve slavnostně úbělovém šatě, z něhož svítí diamantů zář, kráčí Zima přes nivy a hatě, v dálné kraje noříc slunnou tvář;
kráčí od hor přepodivným spěchem a svým mrazně jedovatým dechem tajeplně za své noční chůze šňůry perel věsí na haluze,
snítky hvězdným obalujíc mechem. Podél silnic, kde zní saní zvonky, stříbro skládá v mocných závějích, na klenoty mění travin stonky,
z neoraných vzrůstající lích; na ujetou dráhu ptáků četa s ojíněných stromů dolů slétá, zrna lovíc troušená té doby
bedlivého vozky ze zásoby nebo dětmi darem v cestu setá. Jak se chvěje sbor ten zmořen prací, před chodcem jak prchá, ale zas
k starému se nalezišti vrací na chudobný zimy hodokvas; málo je, co pro hlad s cesty trží, sotva zkřehlých na nožkách se drží,
téměř bez vlády jsou křídla malá; zima jim je k pleci upoutala. Lze-li žít v té mrazu divé strži? Rostou mrazu nájezdníci krutí,
stále hůř, čím noc se blíží víc, kde se skrýt? vždyť valnou sněhu sutí vnikla zima stromu do větvic; v úběl sšedly kštice sosen v lese,
buk tíž sněhu zrádnou sotva nese, modřín vzdychá, smrk se chví a stená, sosna v bílou loktuš zahalena shýbá se a starou hlavou třese.
Kamo na noc, přeubozí ptáci? Ach, kam jinam nežli v stromů skrýš, k větvím přitulí se ubožáci, kde svá hnízda budovali spíš;
jak se choulí, jak se tisknou k sněti, jara zvučné básně, nebes děti, jak jim srdce buchá, hruď se chvěje, a mráz stále krutší hvozdem spěje
po křišťálném sivých mraků setí. Ptačí hlava na ňadra se shýbá, rozželená strachem níž a níž, mráz ji hladí, celuje a líbá,
k srdci vniká stále blíž a blíž, provívaje rozčechrané peří, až, jak ondy druhu v zkvetlém keři, poddává se ptáče jeho vůli
a jak pestrá kulička se skulí k patě stromu, v lesa pološeři. – Dozpívalo. Ach, co písní asi šírým krajům zahynulo s ním!
Zelené až rozpoutá zas vlasy sličná země jarým osením, úplné-li její jaro bude, úplné-li naše as, či všude
pozná velká příroda, že v mlází – kde dřív zpíval – vzletný zpěvák schází, jenž svou duší už jí nezahude? Pozná jistě, srdce mi to praví,
že snad vůní navrátí ho v květ, neb jak rým jej pošle usmívavý v básníkova srdce zvučný svět, k nekonečné písni lidské touhy,
neb jak výkřik utrpení pouhý, jenž se z temna žití v blankyt nese... Či přilítne – divně hruď se třese – spásy vzkazem v hrobu sen můj dlouhý?...
Cookies on Poetry Cove