Bez ptactva jsou lesy – smutné doby
bez ozvěny slunná ondy stráň,
Jeseň zvadlým kvítím zemi zdobí,
macocha jak pastorčinu skráň;
ani v rakvi nepopřeje vůně –
není mrtva země však, jen stůně.
V mdlobách leží přeubohá, mlčí,
nechat’ zpupný člověk hruď jí zryl,
nechť se milý ondy vánek zvlčí,
nechať déšť, jenž útěchou jí byl,
promění se v těžkozrnné sutky,
ona vítězně z té vyjde půtky.
Vzejde, zkvete; rubáš smrti shodí,
až zachvěje světem bouře vzdech;
víť; že v choré škebli skvost se rodí,
v ostnech růže, v lůně skály mech,
blesky v bouři, čin v dumavé skráni,
v tlaku vzdor a život v umírání.