To nevykvetly zvučné zvonky
snad z ňader ptáků v lese kdes,
to pějí modré anemonky
žár vonné písně do nebes.
Hruď slunce nezpívá svým jasem,
to štěstím září každý stvol,
že přišlo jaro s žití kvasem
a zlato nasypalo kol.
Jen mně tak podivně se dálo,
že tváří na ten pad’ jsem mech,
mé rudé oko v slzách stálo
a srdce v bílých plamenech.