Na okno, květin do prostřed,
vždy blažen jsem Tě sázel,
když strom své proutí vzhůru zved
a na zem květy házel;
když z jihu sletší pěnkav sbor
pěl zvonivou svou větu
a teplý vánek kyprých hor
zvěst štěstí hlásal světu.
Kdo kolem kráčel, zůstal stát’:
„Jak pěkné je to kvítí,
jak milostně se umí smát’,
a jak se očka nítí!
Chtěl poupě spatřiti bych zas
až všaký obal zruší!...“
bylť kořínek Tvůj – každý zas –
skryt v zpěvné mojí duši.
A sedmihlásek přiletěl
a na ručku Ti skočil
a motýl, snad že pylu chtěl.
kol šije se Ti točil
a muška křídel kovových
snad slunéčka si přála,
tou milou září očí Tvých
se tišila a hřála.
Já tenkrát zrovna k nebi tíh,
mé čarokrásné robě,
vždyť květy květináčů mých
se ukláněly Tobě,
leč nyní zakalen je svět
a u těch květináčů,
když z jihu pták se vrací zpět,
skráň tisknu v dlaň a pláču.