V krásy rozechvěných vlnách
ponořil se teplý den,
a při jeho uplavení
zní to jako zvonů znění;
je to píseň – je to sten?
Pestré kvítí jako ze sna
kývne hlavou a spí dál,
jenom níže pokraj vody
slavík věčné lásky svody
posud pěti neustal.
Lehce z mraků dobývá se
luna bledým úsvitem,
jak nevěsta lidstva davem
přioděná lesklým hávem
zraky v šírou klopíc zem.
Už svou krásou oslnila
nedohledných krajů chrám,
já pak jatý božskou září
les a lůnu při oltáři
v tichých slibech poslouchám.