V kajutě dlí uplakána,
tiskne srdce mroucí,
oko hasne jako z rána
hvězda noci skvoucí;
vzdychá, pláče usedavě:
žel, ó žel,
těžký srdci, těžký hlavě
rozruch žití nadešel.
Do podušek hlavu klade,
naříká a vzdychá,
žalno, žalno dívce mladé
plouti bez ženicha;
bez milého, bez pomoci
v šírý svět...
„Přineste mi zkvetlý v noci
bílý jasmínový květ!
Dejte hrozen šeříkový,
jenž tak libě voní,
ať mi jarní zkazku poví,
než ho bouře sroní;
přineste mi snítku jedle,
prosím vás,
a to moje líce zbledlé
orumění život zas.“
Bez jasmínu vody siné,
bez šeříku vlny
krasavice hyne, hyne,
oči perel plny;
na příď lodi vést’ se dala,
zřela v dál,
bílý šat jí bouře rvala,
sever prostým vlasem vlál.
Spínala své bílé ruce,
naklonila hlavy,
ňadra závodila v muce
s hněvnými vln davy;
vně i zevně sta se hostí
sporů zlých...
Běda!... Z vodní hlubokosti
vln se vznáší vírný smích!...