Proč rád tě mám, ty dumný čase,
proč rád tě mám, to nevím sám,
ač zřím-li tě, vždy v oka řase
jak zlatou krůpěj slzu mám.
Je plna, syta slunce tvého,
až rudý je ten její zjev,
snad zora jara ztraceného
ji v snění proměňuje v krev.
Leč setru ji a hledím v kraje
a hledím do všech světa stran
a zřím, jak s rudým listím hraje
a křepčí větrů bystrý van.
A zřím tu trpce usměvavou,
leč přece milou slunce zář,
jež rdí se nad mou kleslou hlavou
a líbá čelo mně i tvář.
A slyším Jih, jenž šepce mile:
„Již odpočinku zemi přej,
vždyť sní své jarní kratochvíle,
a ptactva zpěv a hod a rej.
Chceš věčně věků od ní klasy
a věčně věků vonný květ?
Ten spánek ji i tebe spasí
a vše, co zašlo, přijde zpět! –“
Proč rád tě mám, ty dumný čase,
proč rád tě mám, to nevím sám,
ač zřím-li tě, vždy v oka řase
jak zlatou krůpěj slzu mám.