Prší – nebe samé mraky –
až přetéká žlab,
ani psa bys v nečas taký
nehnal pod okap;
kvočna v strachu křídla klopí,
by jí kuřat na půl kopy
nevzal deště slap.
Prší, prší, jen se lije
těžký déšť jak rtuť,
pod římsou řad jiřic kryje
hlavu pod peruť;
z dálky se to žene, valí,
domů spěchá velký, malý...
Za mnou, kdo máš chuť!
Do světnice! Pryč z té zloby;
k dešti přišel chlad!...
V síni horal šindel robí
z rozřezaných klad,
tříska s třískou s obřeznice
pod pořízem víc a více
svíjí se jak had.
V koutě kočka hlídá mladé,
kocour zvedá hrb;
hospodyně dříví klade
na začadlý krb;
stehlík v kleci křídla příčí,
pýří se a hněviv křičí:
„Hospodář byl skrb!
Nedal vody do nádobky,
v sklence nic; mám hlad!
Za potravy jeho drobky
chce, bych zpíval snad?
Věru bych mu, jak jsem tady,
kdybych nenáviděl svády,
mohl vycinkat! –”
Dědeček, jenž dechu strádá,
zdřím’ a hlavou kles’,
babička však v hlavě spřádá
různých zvěstí směs;
víť, co se kdys přihodilo,
a jak všecko jinak bylo
ondy nežli dnes.
Odkašlá a vypravuje –
tichne ten i ten –
měsíček, jenž nebem pluje,
hledí do oken;
z různých zvěstí těch, kdož tuší,
rozvíjí se v lidské duši
pestrý žití sen! –