V dusné jizbě vadnu skorem,
volno mi jen pod šatorem,
kde svěžími haluzemi
dub pokrývá sirou zemi.
V zimě, ukryt jako sysel,
vezmu z toho, co kdo vysel,
jím a spím, až slunce zbudí
v luhu květ a písně v hrudi.
Nuž, jen dále ptačím letem,
pokud vnitř i zevně kvetem,
k jiným lidem v kraje jiné;
kdo je cigán, nespočine.