Noc hvězdami se rozvila
a v květech perly tavila;
mé srdce krásu pilo –
i dumal jsem tak sám a sám –
Tys tenkrát z ráje přišla k nám,
má dceruško, má Lilo.
Mně zdálo se, že ve ňadrech
zas pučel keř, jenž druhdy sech,
že pln byl rudých květů;
Tys v říze jako padlý sníh
blíž růží stála, pila z nich, –
krev plála na Tvém retu.
O dítě, skoro zplakal bych,
žes pilo purpur písní mých
na místo květné rosy.
Kdo takým zdrojem odkojen,
v svém ňádru vedle růží ten
i hroty žitím nosí –
Já chci, by v světa nepokoj
jen blaha proudil se Ti zdroj
a krásy z nebes jasu,
a růže s kyprým lupenem
nechť tvoří pouze rudý lem
Tvém na hedbávném vlasu. –