Mé srdce druhdy bojácně se chvěje,
hned vře v něm, plápolá, hned stydne krev;
to chvíle jsou, když dum večerních zjev
kol skrání sivou perutí mi věje...
Leč z dum těch upoutati nelze žádné,
ni ruch jich letu v ladný uvést tón;
jsem šťasten už, když v také chvíle skon
jen pápěr s křídel na blanku mi padne.
Zda z pápěru však poznati lze ptáče
a z jeho pádu teskný ňader vzdech?
Kdo ve verších zří duši v plamenech
a v rýmů úsměvech, že srdce pláče? –