Toužím psát, leč pero padá z ruky,
jasnost oka náhle v slzách zniká,
slyším přidušené zvonů zvuky
drahé domoviny kostelíka.
Ach, vy z mysli vytracené hlasy,
koho z mlžné dálky svoláváte?
Zdali mne, jenž před dávnými časy
na váš hlas jsem chodil na roráte?
Koho svoláváte, koho zvete,
proč a k čemu? Mne snad, milé zvony,
po námaze žití mnoholeté,
přes daleké nedohledné hony.
Nemám u vás už těch drahých duší,
k nimž jsem spěchal ondy jako dítě
k radovánkám, ach jak srdce buší;
všecko, ztratilo se, žel, tak hbitě!
Ke komu bych přišel žalovati,
kdo by dali útěchy mi v strasti?
Jinde otec spí a jinde máti,
mimo domov bratři, v cizí vlasti.
Máti moje neobývá v domu
milé, světlé do zahrady síňky;
její síní chladná temná k tomu
skrýš, kde smíchovské jsou Malvazinky!
A můj otec také nepohlíží
z rána k lesu, odkud slunná záře
na krov domku z východu se blíží,
poblíž Rubeše spí písničkáře.
Co bych dělal u vás, zvony, v dáli?
Vše, co jsem tam svými skvosty měl,
léta pouti mé už dávno vzaly.
Kraj i lid tam na mne zapomněl!