Leť po doubravě v podvečerní době
na černých křídlech rozkacený svist,
dub marně vzdoroval zlé jeho zlobě
a strachem třásl se mu každý list.
Já v lese stál a v ten boj se díval;
kmen kmenem zdrcen byl, leč netknut mech.
Mne mimo zuřil rozlícený příval,
leč podál tkvěla rosa na stéblech. –
Líp není-li, když vichor letí světem –
než pyšným kmenem, vrahem bratrů svých –
být podál divé vřavy pestrým květem
a rosou nad příval, jenž rve, co stih’? –