Když jaro slaví hodokvas,
a v luhu hrají děti,
tu celé hnízdo písní zas
mi z ňader v blankyt letí;
v mém srdci všude samý květ,
že sotva je v něm místa,
co jest mi bídných půl sta let,
co věk, co pessimista?
Mně kytka za čapkou a zpěv
i přes to stáří sluší,
a komu to snad bouří krev,
ať sobě zacpe uši;
ať zlatým límcem schová sluch,
ať, chce-li, vezme vatu;
což dluh tím dělám? při sám Bůh!
či žádám za to platu?
Ej, drahně let jsem kantořil,
a nesšosatěl přece,
teď jako šipku samostříl
čas nutí mne ven z klece;
v strast přemnohou jsem zapadal,
a hrob už v půl mě skrýval,
leč kdyby mně Bůh růže dal,
zas o růžích bych zpíval.