Prší, prší. Nebe láskou jato,
na milostně rozháranou zem
vrhá blaha polibky a zlato,
jak Zeus Danai – a květným rtem
šťastná země šepce slova touhy,
lásky sen mu vypravujíc dlouhý.
Každé slovo skřivánčí je sloka,
růží rozvitou je každý vzdech;
země hledí nebi v zázrak oka,
toužíc stkvít se v jeho plamenech;
víť, že božstvím pod tím srdcem v hrudi
k spáse přírody se Krása budí.