Tedy sem až své jste žití nesli, na ten klidně snící horský luh, kamo ptactvo s perutnými vesly věčně zve a vábí tvorstva vzruch,
v ono svěží, rozbujené mlází kyprých niv a dolin v Pokavkazí, jež v hloub ňader ryje lehký pluh? Mníte-li, kdo z vlasti odešli jste,
rodičů svých opustivše hrob i ty krásné lípy velkolisté i ta luka plna květných zdob, že juž na vždy u cíle jste klidu?
Hleďte kolem na směsici lidu! Vy jste volni, z dětí bude rob... Nechť ty chaty – bílé holubice – k chodci mluví: „Pohleď, u nás mír,
v dálce žal nám vrásky vyryl v líce, pole naše rodila jen pýr; zde tvář všaká jasná je a svěží, jak po dešti niva, když k ní běží
slunné jaro – skvoucí bohatýr! Štěstí naše na novo zde vzrůstá, postať přímí se jak horský kmen, písněmi se zachvívají ústa
jarých dětí, vnadných dcer a žen, jimž mír s čel a radost z očí září; a Bůh dá, že nejen teď, i v stáří šťastni budem z krásy těch svých věn!
Místo hněvu radost k ňadrům hrnem, místo slzy proudí z oka jas; z panenské té půdy zlatým zrnem třikrát víc než u vás sype klas;
při potrojné senoseče práci mužný sekáč ve květech se ztrácí, všem, kdo zřeli, milý na úžas. Všude štědrost s hojností se snoubí;
co dáš zemi stokrát dává zpět, ořeší a réva domky vroubí, jejichž okna jasně hledí v svět, nezbrocený bojů děsným kláním,
nesplašený pestrých vášní ržáním, nehoněný pluky mračných běd!.. „Zůstaň s námi!“ volá vše a láká, „co tě bolí, v staré vlasti nech,
vyplaš z ňader toho bouřliváka, jenž ti křídly na rty vane vzdech; zůstaň s námi pod Marchotským hřbetem, kde se věčně jaro střídá s letem,
nech těch zchudlých luhů v srdci Čech! Zůstaň, zůstaň!.. Ne, vy nivy milé, dražší vás mne nazpět volá krov, stesk a vzdechy otcův v síňkách zbylé,
mužnost mluvy, zpěvnost ladných slov, dětské stopy na řek našich písku, zdroje běh, jenž na dvé dělí vísku, krev kdys v boji padlých, nářek vdov.
Chvat mě volá neklidného stroje, korby horníkovy těžký ston, pádný topor dřevorubcův z chvoje, ku modlitbě volající zvon,
družně přástky zimní, letní hrádky, vůně lípy, růže ze zahrádky, pěnkav prostý zpěv a vrbců hon! Zpět mě volá rádlo na novině,
kolčat táhle úpěnlivý hvizd, zpět stesk dědův na samotě v mlýně, zpět hlas jiřic z krovu hojných hnízd; zpět z kováren kladiv pádné rány,
zpět ten nářek na nevlídné pány, zpět křik bídy: „Práci chcem’ – chcem’ jíst! Vše mne volá, mám-liž chabě tedy hlavu klonit; ruce klásti v klín?
nemám dbát, když doma chudák bledý vlhké oči zvedá v nebes týn? či mám mlčet, o svoje-li práva po století volat neustává
pokořených otců jarý syn? Nesmím dlíti! Či když brat se brání, v úkrytu mám státi lhostejen s kleslou rukou, se schýlenou skrání,
podlé malátnosti babský plen? Či mám trávit život u pohodlí, když o rodu smrt se vrazi shodli, vhodný pouze čekajíce den?
Nesmím dlít; vždyť útrapy se množí, bída roste, skrovný mizí chléb, setba řídne, bují pýř i hloží, mladá schne a stará puká leb;
marnou poutí k právu noha klesá, a nepřítel bratrům kříže tesá v dlaně, v nohy přiostřuje hřeb! Nesmím dlíti, nechať v době strasti
úlevy zde našel drahý brat, nabrav hrstku hlíny z rodné vlasti, by, až teskliv bude umírat, chystaje se v cizí půdě spáti,
pod hlavu ji mohl v rakev dáti; by jak doma odpočal si rád. Nesmím dlíti, ač mi srdce buší, zřím-li kolem na těch hájů skvost,
v jejichž stínu sdílně slzy suší jižních vánků vábná přítulnost; u večer, kde besedují spolu, ti, s nimiž jsem doma kolem stolu
blažen sedal, klamů žití prost!... Nesmím dlíti, nechať všecko nutí, nechať volá: „Rci, proč hynout jdeš? Nes se domů písně na peruti,
zde však zůstaň, se svými se těš; plna míru je zde chvíle všaká!... Ó ten klam! Hle, orel stihnul ptáka, vraždí ho... i tento ráj jest lež!
Všude zloba! Nechci meškat v dálce! Všude boj, i zde, a nikde klid! Zpět! Mé srdce zvyklo věčné válce, kterou s křivdou bojuje můj lid;
nechať ústrk mi, nechť smrt je díkem, jsem a budu práva nájezdníkem, doma hořím, zde bych na led styd’. Či mám snášet, jazyky jak škube
z ústek dětí nepřítel jak kat, tvářky tepe, hlavičky jim rube, setí z niv a došky trhá z chat; jak vše hubí podle ďáblí rady?
Ne, ba ne! Zpět v rodných bratrů řady, s nimi žít chci, s nimi umírat! Hned-li ne, přec někdy přijde doba, že ta zášť nám slétne na dostřel,
práva bohatýr že vzroste z roba, živ že bude zas, kdo věky mřel a korouhev slávy k nebi vztyčí... S Bohem! Hle, zda požár je to v síči,
či zář vlasti své jsem z dálky zřel? –
Cookies on Poetry Cove