Když se v červnu volně toulám v kraji,
zdá se mi, že o sto let jsem zmládl,
že mi v srdci ptáci hnízda tkají,
a já sám jak kdybych křídly vládl.
Jak po medu včela v květu tísni
po kráse má vzletná duše bádá,
lásky vzdechy slyším v ptáků písni
a stesk dum, jež vánek v křoví skládá.
Zřím, jak o skal plece rozložité
opírá se usměvavá Zora,
na srdce jak kvítí v kytku svité
ňadry puklá přivíjí si hora.
Vidím v dáli nivu, ana pláče,
na srdci že množství brázd jí zeje,
a tlum racků nad hrudí jí kráče,
Zora však se jejím slzám směje.
Šťasten jsem, až v podvečerní chvíli
blažen domů kráčím skrze mlází,
les jde spat a měsíc jak sen bílý
tiše v černé hlavě hvozdu vzchází.