My Slováci pořád sami,
otupnými doubravami
přes bažiny suroviny:
kdy zasvitne osud jiný
v osudné mračno?
Či nesvitne, už nesvitne?
Havran nad hlavou nám lítne
a on čerňák stále kráká
lačným zobcem na Slováka:
Postůj! mně je lačno.
Jdi mi, kliď se, ty mrchavý,
Slovák nemá pro tě hlavy,
ale tamo k Budapestu
na vděčnou se vynes cestu:
tam jsou tuční páni.
Tam v damašku, v zlatě chodí
brati vaši stejnorodí,
tam potrava pro vás ptáky,
a nás nechte nebožáky
od táně jíť k táni.