Vln příšerných pěstí tisícerou
brání bouře lodi v těžké chůzi;
hle jak divě v příď i v bok jí perou,
ze všech stran zní smrti křik a hrůzy.
Z nesmírnosti propast hned, hned horu
vzteklé moře na svém pleci nosí,
po nich Buran těká s kosou vzdoru,
a jak vetchá stébla stěžně kosí.
Běda, běda, koho dolů skácí,
kdo s těch hor se do propasti vsuje!
Moře – věčnost – v divoké jež práci
bubliny své časné vyhazuje. –