Viz nebes oblaka, jsou jako krev,
vždy blíže Morjákův se nese řev,
jenž uzdu pouští vln svých lítým drakům,
ó hrozno srdci, příšerno je zrakům.
A jede Morják, jede rozdiven,
co na moři, vše zabrati chce v plen
a do tajemných hloubek vod to skrývá
a klne, výská si a vztekle zpívá.
A do nesmírna kvapí dál a dál
všech králů hroznější, všech králů král
a všecko drtí draků jeho tlapy,
kam namíří, kam poběsile kvapí.
A stále víc a divočej se lítí
vztek jeho očí bleskem pekel svítí
a zajíkavě křičí skřekem hromu:
já nemám milosrdí k pranikomu.
A tichne přec. Co vzteklivci se stalo?
Hloub na dně mořském dítě zaplakalo,
jež v bolestech tou hrůzou ustrašena
teď porodila Morjákova žena.