Moře kypí, voda děsně víří,
hory smést chce její hněv a vzdor,
ale marně rušnou silou hýří,
klidně dolů shlíží hlava hor;
tak i člověk směle k Bohu míří...
„Zjev se!“ volá, „s mou se duší smíří,
jsemtě první všeho světa tvor,
pravdu chci, buď ukončen náš spor!“
Jeho hlas však zniká plachým echem
jako žaté trávy tichý šum,
jak krok mravence, jenž touží mechem
na skalnatý, bouří rvaný chlum.
Ovát člověk věčných záhad dechem
mře a hyne. – Ustaniž s tím spěchem,
slabý tvore! Myšlenek tvých tlum
nejde v nebe, sotva k nebesům!