Pták zpěvný ztich’, les dřímá, listí suslí;
strom každý strunou obrovských je huslí;
kraj ustrašen, mrak hněvným okem blýská,
a jedle k jedli bojácně se stiská.
Dub z hloubi vzdech’, buk větví mocnou tíhu
i každý list svůj kloní smuten k jihu,
s ním celý hvozd; vždyť smečku větrů dravou
bouř nad dumavou pohání mu hlavou.
I stená smrk a vzdychá mladé boučí,
klen v pádu s druhy stenaje se loučí,
blíž ke skále se tulí útlá břízka,
a seveřík si rozpustile píská.
A zas a zase při divokém zpěvu
dál valí bouře vlny svého hněvu
a netvornými perutěmi věje,
a lesů bůh, Pan, radostí se směje.
A výská si a mocným hlasem hlásá:
„Ó jaká vznešenost, ó jaká krása!
kdo tušil by, že obec těchto buků
zná všecka kouzla sedmera mých zvuků?“