V.

Za pomoci Rusů velmi brzy zle skončila válka pro Maďary, hrdin nebylo víc ani tvrzí, jenom babské klevety a sváry;

až konečně Görgey mdlé té soše Svobody, jež z hněvu byla slita a slovenskou krví plně syta, vínek strhl blíže Világoše.

Českých pluků téměř polovice puštěna jest domů; já šel také, hlavou myšlénky šly všelijaké, a vždy více bylo jich a více.

Také děvče v horách zanechané stále na paměti tanulo mi, je-li zdrávo zas a bez pohromy, co as dále s ubohou se stane,

a co se mnou? Zkrátka, rozmanité myšlénky se duší mojí hnaly a k nám dvěma stále zasahaly, nechať posud jako v mlhách skryté.

K sirotě to sdílná soustrasť byla: vždyť jsem věděl sám od drahných roků, kterak srdce divně buší v boku, když je drahá matka opustila,

a stařičký otec brzy po ní; vědělť jsem, jak žal nám hlavy kloní u nizoučkých, nezdobených hrobů, z nichž modlitba nazpět nevyprosí

nejsvětější dětských srdcí zdobu ani mořem lesklé oné rosy, jež se kmitá řasou utíženou, leč já mužem, ona jenom ženou,

nedospělou steré světa zlosti, dvakrát hodna tedy útrpnosti. V Budíně všech zbaven povinností bez odkladu k Lučenci jsem spěchal,

kde jsem ji a svoje slovo nechal, bych vše srovnal, nebylo-li dosti, a když jsem ji viděl zdrávu, svěží, ana z dálky v ústrety mi běží,

chvělo se mi srdce takou mocí, jak se chvíti může pouze otci, jemuž osud dceru náhle vrátil, již ve světa bludném ruchu ztratil;

vždyť já slouže dlouhou řadu let, mohl jsem být otcem dívce mladé, ona poupě, jež se v růži klade, a já štěp, jenž na temeni kvet.

Odpočal jsem krátkou jenom dobu podávaje rozmanité rady pro ubohou opuštěnou robu, s nechutí však potkal jsem se všady,

až dne třetího, juž při soumraku, usednouce tichým pod javorem, dále jsme se nesli pohovorem; v tom zář divá leskla se jí v zraku,

ret se chvěl i ruce se jí chvěly, prsa zrovna rozskočit se chtěly, až pohlédši na mne se slzami, pravila mně: „Chci jíť jenom s vámi,

nemám nikoho, vy sám jste taky, snad vám bude ošetření třeba, a pro různé živobytí mraky, nechci od vás nic než skývu chleba.

Ani nevím, jak se mohlo díti, ale srdce moje tolik cítí pro vás uctivosti, tolik díků, že mi nelze ani okamžiku

nemysliti na vás, bratra, otce!“ a zas v slzy leskly se jí v oce. „Vezměte mne s sebou, vděčnou dcerou chci vám býti do nejdelší smrti,

s vámi sdíleť starosť tisícerou; bez obtíže práce, bez strnutí, chci vás ošetřovať ve chorobě, těšiť v stáří, vybavovať v trudu,

ba i hlad nechť přijde ve vší zlobě, nedbám ho, a pro vás žebrať budu!“ Zachvěl jsem se při těch slovech vřelých, zachvěl jsem se, nač bych zapíral?

také u mne v dobách osamělých s rozumem cit svářil se a rval, aniž odolal jsem zlému svodu, kterým celá duše moje vřela,

zahořelť jsem k ní hned na pochodu, když ponejprv oči otevřela, a tím víc, když v rozkvašeném čase se mnou v naříkání loučila se.

„Dítě,“ děl jsem, „co by z tebe bylo? Bojím se, vždyť z duše rád tě mám, zlo života by tě zatopilo, mimo srdce nevím, kam tě dám!

Nemám chýše, snad se budu ploužiť dlouho světem, než by práce byla.“ Ale ona blíž se přitulila: „Tam, kde vy i já chci věrně sloužiť,

vezměte mne, nechť mne život trýzní, vděčnosť k vám mě zase k žití vzbudí, nechci v hladu žalovať, ni v žízni, nic mě více od vás neodpudí,

nežli tak, jak z plné duše toužím, celým žitím se vám neodsloužím!“ Chopil jsem ji za maloučkou ruku, hleděl jsem jí dlouho v slunko očí

a zas děl jsem v srdce zvučném tluku: „Děvče, děvče, mně se hlava točí z řečí tvých, zlosť lidská by tě třela dýkou, na česť tvoji napřaženou!“

„Aj,“ zas ona, „proč by zanevřela? řekl byste, že jsem vaší ženou, a Bůh ví, že takou bych se stala, abych v praničem jim nezadala!“

Lekal jsem se toho rozhovoru, nedůvěřliv zřel jsem v dívčí hruď, až konečně, jak bych zbaven sporů, odvětil jsem: „Nuže, tedy buď,

půjdem’ do Čech ke svým milým bratřím, Pánbůh dá, že něco zaopatřím!“ Jako větev utížena květem pokládá se na zeď u zahrady,

tak ta mladá dívka citů letem na má prsa kladla svoje vnady; svoji outlou, chvějící se ruku vinula mně kol skloněné šíje,

a já cítil, kterak na mém bije bujné jeho srdce v ručím tluku; moje duše, posud blaha pusta, líbala je v čelo, líce, ústa,

a než zora stáčela se ke dnu, v srdcích dvou jsme měli duši jednu. Celou noc jsem očí nezamhouřil, nořil jsem se v blízkou budoucnosť,

obzor můj hned jasnil se, hned chmouřil, hned jsem klesal, hned zas touhou rost, ale vždycky v posled zdálo se mně, že Maruška davši mi svou ruku

jako anděl usmívavě, jemně, bílým křídlem plaší všecku muku, která nad mou prosivělou hlavou vznésť se chtěla černé bouře vřavou.

Překonal jsem všecko myslí tuhou, v městě zůstal jsem, a z peněz těch, jež jsem dostal za svou službu druhou, budoucímu žití na prospěch

vše jsem zjednal; rázem prchly žaly, a my jsme se z vůle boží vzali. Šli jsme do Čech, v milé Pošumaví, kde jsem trávil dětství zlatý čas;

tamo, děl jsem, budem’ šťastni zas, vybaveni z různé světa vřavy. A než třicátý as prchnul den, v tato místa do hajnice čisté

panským myslivcem jsem uveden; vše je posud jako tenkrát, vizte! jenom na střeše jí leží mech a mně plíseň věku na vlasech.