V.

Vše milosrdný léčí čas, on v úsměv mění kletbu zloby a kalným zdrojům dává jas a vonným kvítím krášlí hroby;

on v nebi zlaté hvězdy budí a klasy z úhorových rýh, a písně z ptáků něžné hrudi a život v ňadrech ztrnulých.

Do Lipovského mlýna znova zpět zavítaly mír a klid, zas hojně všeho měla vdova a hojně práce její lid;

ač dlouho muže vzpomínala, jejž smrt jí v hrozný vzala plen, a mnohý proplakala den, přec zvolna slzám výhost dala,

a její všaký čin i slovo jen blaho chtěly Václavovo. Čas od času vždy za neděle šel do myslivny s Vraným hoch,

kde odpoledne někdy celé hrát na sadě si s Janou moh’; mělť pana Střelu poručníka rád z duše mladý z mlýna druh,

a ten zas, zře, že duchem vzniká a neroste jen nazdařbůh, vždy chválil jej a dcerce k děku, když malinami keř se rděl,

rád s Janou vodil na paseku, kde trhat mohli, co kdo chtěl. A tak se děti zřely stále, když kynul čas a Václav směl,

jejž stárek Vraný v loďce malé přes řeku k Chlumu převážel; i dospívaly děti obě a jejich útlých srdcí vznět

vždy víc a víc je poutal k sobě, jak chudobek dvou drobný květ. A jestliže jí v dětském vznětu kdys po malinách chodě řek’,

že líčka z šípkových má květů a rty ze zralých brusinek, tu ona, v očích plno záře, hned na oplátku děla zas:

„A ty máš z výražky své tváře, zrak z ostružin a z lenu vlas.“ Pan Střela říkával: „Jsou chytří, ať v slušnosti se škádlí jen,

tím mladý rozoumek se bystří, že jiskry z něho srší ven; vždyť děti častokrát se škádlí, a pak se stává náhodou,

že rádi by si v náruč padli z hor děvče s hochem za vodou!“ Když Vraný vyprávěl to doma, tu vzplanul matčin temný zrak

a rudýma mu děla rtoma: „Kéž dále jenom rostou tak!“ a s tváří blaze usmívavou svou černou přikývla mu hlavou.

Tak pěkná strastí po odletu zas byla všecka na podiv, jak bujná lípa prostřed niv, jež odívá se zdobou květů,

když jarní slunce na ni svítí a ve všech větvích kypí žití. Zrak jasnější byl nežli prve, tvář jako z mléka zas a krve,

bok plný byl, ač útlý pás, a jako zvon zněl její hlas. Kdo zřel ji, říkal druhdy v řeči: „Vám, panímámo, vdovství svědčí;

dřív bleda byla jste jak zeď a v těle jste se tuze spadla, leč zase pojednou jste zmladla, ba krásy přibíráte teď

jak broskev, jež se šťavou plní, a Václav také – jak vám pravím, vy oba kypíte jen zdravím. A což váš vlas? Ten zas se vlní

a leskne jako za svobodna, tu k svatbě, myslím, chvíle vhodná; nač jako v plotě kůl zde stát? vy zas byste se měla vdát.“

Leč krátce odvětila vdova, a po čele jí mráček táh’: „Jen probůh nechte si ta slova, nač toužiti mi po vdavkách?

mně čtyřicítka juž se blíží, pár roků do ní schází jen, a mlýn, jejž dosud dluhy tíží, je velmi dobře opatřen,

vždyť stárek náš, ten hodný Vraný, vše dobře řídí na vše strany, že skoro dvakrát tolik věru, co dříve, výtěžku juž beru,

jímž dluh se zvolna splatí; nuž, zda líp by hospodařil muž? Jen žel, že často hlavu kloní, ví Bůh, kde mysl se mu honí!

Dost nutím, by šel mezi lid neb do vsi někam na besedu, leč nic u něho nedovedu; vždy říká: „Milejší mi klid,“

a pilen je i bedliv všeho, tak neschází mi praničeho. Teď víte, proč mně nyní svědčí; mám pohovu, tož nač ty řeči,

nač muže po druhé si brát? a pak, kdož by měl vdovu rád? Tak na domluvy různých mlečů řeč mlynářčina zněla jen;

ač dosti bylo uchazečů a vzkazů do mlýna co den, přec netoužila změny stavu; kdo přišel, vdovy nepřemoh’,

a Vraný stále klonil hlavu. Tu posléz škole odrosť hoch. Měl mlynářem se učit doma, leč třesoucíma prosil rtoma

a plačky chodil tam a sem, že nechce být než myslivcem. Byv k radě přibrán, pravil Vraný: „Já věru nevím, co s ním hned,

jeť chlapec jako malovaný, kéž Pánbůh dá, by též se zveď a nezvětřil jak mnohý hoch; jsouť chlapci druhdy jako hloh,

jenž pln je růžiček i trnů. Když všecko uvážím a shrnu, dřív na studie bych ho dal, by vzdělaným se trochu stal.

Tož jestliže se Václav cítí, ať studuje, ať jen to zkusí, vždyť mlynářem vždy může býti, ač prach-li ho též neudusí.

Nuž; panímámo?“ – „Inu, chce-li, já bránit nebudu mu přec; pan poručník, jak zákon velí, snad nejlíp rozsoudí tu věc.“

Když přišel Matky boží svátek a poklizen byl dům i statek a mlýn juž půl dne bez hlomozu, šel, nový od hlavy až k patě,

hoch s matkou ve svátečním šatě a s Vraným cestou ku přívozu. Byl krásný, podzimkový den, dost častý v jižním Povltaví,

ač ze smrčin a ze sosen juž truchle vyčnívaly ven tu bukův, onde habrův hlavy, mdlých sýkor obydlené davem;

čas byl to svatým před Václavem. Skal zrytých netesané schody kryl posud hojně kyprý mech, a mírný, vlhký řeky dech

stál nízko nad hladinou vody. Sem tam, jak vždycky v době této, nes’ poletný se špačků sbor, hlas káně ozýval se z hor,

a vzduchem plulo babí léto. Když přepluli a přišli k boru, jímž skryt byl od západu Chlum, šli lesem dále za hovoru,

kde revírníkův kryl se dům, a Vraný děl: „Je krásně, věru, juž málo bude takých chvil; jsem rád, že předevčírem v šeru

lán poslední jsem upravil. Než Martinský nám přijde sníh, juž ozim vzejde ze všech lích a přespí klidně v jarním šatě

hněv tuhé zimy svatosvatě.“ – „Vy v pravou konáte vše chvíli, kde bez vás bychom dneska byli!“ zas žena děla. „Kéž jak loni

déšť s pohodou jsou polím k duhu, pak splatila bych zbytek dluhu a koupila pár mladších koní, ač Václav také nejmíň dvě stě,

ne více-li, stát bude v městě.“ – „Mít studenta, to v kapsy sahá, leč také to vás neutahá, a něco přece ještě zbude;

jen když se Václav učit bude.“ Tak klubko rozmanité řeči vždy zvolna stáčelo se dál, až přišli k pěkné smrčí léči,

kde v zahradě dům Střelův stál, a vešli, ač jen ostýchavě. Pan revírník chtěl z domu právě, však uviděv je, kráčel zpět

a do velké je síně veď a tázal se, ký případ divný je zanesl dnes do myslivny. Tu panímáma vyprávěla,

co chce a jak by dělat měla, a zdali by pan poručník ten hochův úmysl též schválil; a revírník, když piva nalil

i chléb jim předložil, jak zvyk, děl, hosti k jídlu pobízeje: „Já nevím, proč ta věc se děje; má mlynářem hoch, matko, být,

či jiným číms ho chcete mít? Je rozdíl vzdělání dát hochu, by mlýnu líp rozuměl trochu než ledajaký pecivál,

a rozdíl, má-li v kanceláři hruď chromit si a žloutnout v tváři; čím chcete, aby hoch se stal?“ – „On stále myslivcem chce býti,“

děl Vraný, „to prý páni jsou! a vzorem vzal si vaše žití a nechce dáti za jinou, ač rád bych přidržel ho k mlýnu.“

Tu Střela k Václavovi: „Inu, já nevím, zkusím tě však hned.“ A do své jizby hocha veď, by přesvědčil se v klidném zkumu,

jak dospěl asi na rozumu; leč brzo navrátil se zpět a hocha, jenž jen hořel v líci, za smědou ruku k matce veď

a pravil: „Musím věru říci, že je to velmi bystrý hoch a dobře prospívat by moh’; hřích byl by, co v něm skryto, dusit,

tož myslím, že to může zkusit, já nechci nijak zrazovat.“ – „Dám tedy hocha studovat.“ Tu přišly – byly na zahradě –

i choť i dcerka pana Střely, a děti, sotva že se zřely, juž byly také pohromadě. Hoch, s leskem štěstí v černém oku,

děl, kterak do města se chystá, leč návštěvou že za čtvrt roku v čas vánoc přijde dozajista a přes hladinu zmrzlých vod

též k nim, a na boží hod. Co děti bavily se spolu, tek’ řečí proud též kolem stolu, až děla mlynářka: „Je čas,

juž, Vášo, řečí nech a hluku a na cestu se připrav zas; jdi, polib pánům hezky ruku, tak, pěkně, a teď dobrou noc!“ –

„No, s Bohem, Dolejšová, s Bohem,“ děl revírník, a paní k tomu: „Jen pořádek si držte v domu, a bude-li vám chasa znova

zas proti mysli jednat moc, tu pomněte, že vláda muže víc nežli slabá žena zmůže.“ „Tak říkají mi, paní, mnozí,

kdo na mlýn k nám a pilu vozí; hned ženy přinášejí vzkaz, hned dohazovač zas a zas, leč ať si nutí, ať si kážou,

mne k ledaskomu nepřivážou.“ „Leč pozděj může přijít žel...“ „Ne, pravý ještě nepřišel; ač hlásili se, ten i ten,

mne málo dbali, mlýnu jen; mnou žádný by si nepomoh’, vždyť mlýnu nemám, mlýn má hoch, já užitku jen polovici...“

„Leč pěknou postať, krásu v líci a sílu k práci v pravý čas! No, Vraný, pravda-li to as?“ Na stárka usmála se paní.

Ten oči nepozdvihnuv ani, níž hlavu kloně spěchal jen, by z myslivny se dostal ven... V před kráčel u volnějším kroku,

a za ním Václav s matkou šel, jenž s vláhou rozloučení v oku zpět k myslivně se ohlížel, zkad Jana šátečkem mu vlála

a „s Bohem“ volajíc se smála.