Už ti, lese, utížily
sněhy vzdorovitou plec,
a pln hněvu, z chladné skrýše
v líc i kadeř tobě dýše
zhoubu divý jinovec.
Těžkou hlavu kloníš dolů,
na co myslíš, na svůj cíl?
Radosť měl jsi, slze taky –
nuž’ – co žije pod oblaky
ještě smrt má za podíl.
Nežel, hrstka odhodlání
od všech bolů svobodí,
a kdo v trápení i štěstí
stejně může šiji nésti,
ten i smrti vévodí.